Firmu vede
od desíti
k pěti.
Ví to velcí,
ví to malé
děti.
V tomto stavu,
milá sestro,
bratře,
už jsme na dvou,
maximálně
na třech.
Chce to sílu,
chce to pevnou
vůli
zabránit mu
dosažení
nuly.
Firmu vede
od desíti
k pěti.
Ví to velcí,
ví to malé
děti.
V tomto stavu,
milá sestro,
bratře,
už jsme na dvou,
maximálně
na třech.
Chce to sílu,
chce to pevnou
vůli
zabránit mu
dosažení
nuly.
Robotický
vysavač – no
to je poklad
v domě.
Chtěl uklidit
spadlý řetěz,
shodil celý
stromek.
Je cítit
jehličí,
příjemné
emoce,
to mezi
vločkami
blíží se
Vánoce.
Máma i
táta jsou
v radostném
rozmaru,
ozdobí
stromeček,
okno i
almaru.
Ba i ty
sýkorky
schované
v krmítku
radostně
zobají
vánoční
nabídku.
Všude jen
úsměvy,
laskavé
pohledy,
gramofon
potichu
přehrává
koledy.
Do ticha
ozve se
zvolání
svědecké:
„Kdo sežral
v kuchyni
veškeré
linecké?!“
Pan a paní
Maxwellovi
na vánočním
banketu
pozřeli ne-
prozřetelně
každý půlku
magnetu.
Pan Maxwell je
přitahován
ke své ženě
velice,
nedokáže
dodržeti
společenské
hranice.
Stalo se to
na banketu
a ne za zdmi
ložnice:
takto vznikly
o Vánocích
Maxwellovy
rovnice.
Déšť dopadal
zespoda mi
na tělo,
to když v létě
z ničeho nic
vzpršelo.
Sníh obarvil
nohavice
na bílo,
to když v zimě
překvapivě
vzsněžilo.
Z tváře ti slíznu
slzu, milá,
jež se tam náhle
objevila.
Z reakce tvojí
poznám brzy:
není to tvář a
nejsou slzy.
Přiznávám uvnitř
zpovědnice,
že jsem měl špatné
souřadnice.
Ty ses včera,
milý zlatý,
zase zlil jak
prase!
Slíbils, že to
neuděláš,
udělals to
zase.
Vločky se
snášejí,
na houslích
tají,
houslisté
namrzlé
hmatníky
mají.
Cellista
zoufalý
v každičkém
ohledu,
bodec mu
úplně
zamrzl
do ledu.
Klarinet
nehraje,
má volno –
svátek,
v mrazu mu
k hubičce
přimrzl
plátek.
Hornista
potichu
modlí se
k Bohu,
rampouch mu
vypadl
z lesního
rohu.
Trubka je
ve skladbě
pozadu
místy,
těžko je
zmáčknouti
zamrzlé
písty.
Varhaník
vytváří
zoufalé
grimasy,
klávesy
hrají mu
nechtěné
dvojhlasy.
Jenom pan
dirigent
vypadá
vesele,
mává si
rukama,
teplo mu
po těle.
Koncert se
povedl,
publikum
souhlasí;
Česká mše
vánoční
v mrazivém
počasí.
Znaje dobře
peněz cenu,
běžím těžit
kryptoměnu.
A ač těžím
v jednom kuse,
těžím s křížkem
po funuse.
Kup mi harddisk
jeden tera
a jednoho
jesetera.
Zkumavky jsme
vzali včera,
rajčata dnes
koupí dcera.
Zavrhneš
rozdíly
biolo-
gické,
kritiky
označíš
za zpáteč-
nické.
Už nikdy
nenazveš
pravými
jmény
ni žádné
muže a
ni žádné
ženy.
Namísto
bývalých
mužů a
žen
jednotní
lidé tu
zůstanou
jen.
Ač mi nikdo nevěří,
měl jsem v noci zvláštní sen.
V tom snu ležel v příšeří
pravidelný pětistěn.
V moři čísel
hledám důkaz,
možná hledám
jev, co není,
když pečlivě
zkoumám data
globálního
oteplení.
Nějak mi to
nevychází,
nějak to furt
není ono,
tak se, značně
znepokojen,
tak se táži:
Cui bono?
„Nesnáším
tyhlety
optimisty,
problémy
když se
hrnou,“
řekl a
rozbil mu
o hlavu
sklenici
způli
plnou.
Já jsem malý koledníček,
košíček mám maličký,
naplňte ho dobrovolně
barevnými vajíčky.
Nedáte-li dobrovolně,
pak venku za stodolou
mladým proutím plným síly
dostanete na holou.
…
Nejlépe se zadek hojí,
když je větru vystaven,
proto bude nutno chodit
s holým zadkem celý den.
Hraje ráda
Petra Wolf
v minisukni
minigolf.
Ač ho dobře
nehraje,
oblíbenou
hráčkou je.
Ač ho dobře
neumí,
v publiku to
zašumí
vždy, když vítr
zaduje.
Tak to bylo,
tak to je.
Snídani
do sebe
nahážu,
ve spěchu
blýskne se
kapota.
Pospíchám,
ať se včas
ukážu
na kurzu
klidného
života.
Jana Březíková si pro dceru Marušku objednala básničku do recitační soutěže. Básničku ze života, básničku optimistickou, o lásce, rodině, přírodě a zvířátkách. Nuže tady je.
Ani taťka
ani mamka
nemaj’ na psa
nervy,
proto chovám
v teráriu
roztomilé
želvy.
Jedna z nich, ta
veliká, ta
jmenuje se
Ema,
když dostane
svačinu, tak
za chvilku ji
nemá.
Druhá z nich, ta
maličká, co
Emě říká
„ženo“,
tato dosud –
chudinka – však
ještě nemá
jméno.
Tak to bylo
donedávna
před tou tragé-
dií,
nebýt jí, tak
obě želvy
s námi dosud
žijí.
—
Ukázalo se, že Maruška bude na soutěži nakonec recitovat jinou básničku. Jakoukoliv, ale jinou!
Všichni už se
na Vánoce
neskonale
těší,
co naleznou
po krabicích,
na stromeček
věší.
Z rádia i
gramofonu
koledy se
linou,
ten krátí čas
cukrovím a
tamten medo-
vinou.
V předvánoční
atmosféře
jedna věc je
jistá:
není snadné
dodat všechno
správně na svá
místa.
Ježíšek si
letos dárky
neoznačil
čipy;
táta dostal
podprsenku,
máma troje
slipy.
— Pojď se mnou
miláčku
nahoru,
podlehnem’
společně
Amoru
v RGB
barevném
prostoru.
— Vědoma
starého
zlozvyku
pokud jde
o tvoji
praktiku,
z hrdosti
či možná
ze zvyku
udělám
já ti to
ve CMYKu.